V červnu 2019 se mi obrátil svět vzhůru nohama. Byl jsem uprostřed náročnějšího pracovního období, kdy jsem byl po měsíční stáži na Floridě, začínal pracovat jako silově kondiční trenér v Reinders MMA a do toho zakládal s Honzou Maršálkem novou firmu. Už několik měsíců mi bylo zle, ale nedával jsem tomu dostatečnou pozornost. Každodenní únavu doprovázely křeče, které mě budily několikrát za noc. Neuvěřitelně rychle jsem hubnul i přesto, že jsem jedl za dva a měl jsem nelidskou žízeň. Stále jsem se snažil trénovat i když mě to vyčerpávalo více než kdy dřív.

Vůbec mě nenapadlo, že bych mohl být nějak nemocný. Zpětně mě udivuje jak rychle se člověku změní vnímání toho, co je normální. Pro mě bylo tehdy normální se cítit špatně a nepřiznával jsem si to. Říkal jsem si, že to není tak strašné a že se to určitě zlepší. Nezlepšilo. Po nějaké době, když už mi všichni začali říkat, že vypadám nějak nemocně, což mi nebylo dvakrát příjemné, jsem se rozhodl jít na krevní testy do nemocnice. Tehdy mi zjistili, že mám glykémii 20 mmol/l (norma je mezi 4 – 5 mmol/l) a bylo mi řečeno, že mám diabetes 1. typu. Rovnou jsem byl hospitalizován. Napíchnutý na kapačky jsem se první noc po několika měsících normálně vyspal bez křečí a začalo mi docházet, jak špatně jsem na tom byl. Jen jsem tomu nedával dostatečnou pozornost. Nebylo pro mě důležité poslouchat svoje tělo a jeho volání po změně.

I přesto, že je to už 5 let, občas se mě někdo zeptá, jestli nejsem naštvaný, že mám cukrovku. Jestli mi není líto, že nemůžu dělat věci, který jsou s cukrovkou nebezpečný, nemožný a tak podobně. Podobné otázky jsem si už na začátku odmítl pokládat. Kdybych takto přemýšlel, vůbec nijak by mi to nepomohlo. Tehdy jsem se rozhodl přijmout realitu a odpovědnost za můj stav. “It is what it is.” Soustředím se na to co můžu a jaké mám možnosti. Na nic jiného.

Tento typ mentálního nastavení bych doporučil každému v jakkoli náročné situaci. Ke všemu, co máme před sebou, je třeba se postavit čelem, jinak s tím nemůžeme nic dělat. Být k sobě upřímný a přesto, že to může být nepříjemné, přijmout maximální zodpovědnost za situaci, ve které se nacházíme. Nehrát si na oběť a nahradit otázku “proč já?” otázkou “Jaké mám možnosti?”. Přijmout zodpovědnost za situaci, ve které se nacházíme je osvobozující, protože se nám otevírají možnosti, které jsou nám skryté ve chvíli, kdy ukazujeme na druhé nebo na nepřízeň osudu.

Neustále si připomínám, jak je důležité rozlišovat, co můžu mít pod kontrolou a co ne. Protože co můžu mít pod kontrolou, to chci mít pod kontrolou a v ideálním případě to kontroluji. Co ne, to pouštím a nezajímá mě to. Je to do určité míry osvobozující a šetří to energii, kterou pak můžu věnovat těm skutečně důležitým věcem.